Beseda s Thomasem Graumannem

Týden po zhlédnutí filmu Nickyho rodina studenti naší školy besedovali s jedním z dětí zachráněných Nicolasem Wintonem.

Panu Graumannovi bylo v roce 1939 pouhých osm let, když opustil svou rodinu. O šest let později se dozvěděl, že nikoho z nich už nespatří... Víra mu pomohla, aby se s touho situací vyrovnal a dokázal i odpustit všem, kteří se na vyvražďování Židů během druhé světové války podíleli.

I on, již jako dospělý muž, pomáhal potřebným jako misionář na Filipínách. Po sametové revoluci se vrátil do České republiky a vyučuje zde angličtinu.

Osudy dvakrát zachráněného dítěte, jak se pan Graumann označuje, studenty velmi zaujaly. A po vyprávění následovala řada dotazů.

Besedu budou připomínat i autogramy či fotografie s panem Graumannem.

Z názorů studentů:

Nicholas Winton podle mého názoru udělal úžasnou věc. Zachránil přes 600 dětí, i když nemusel a daleko jednodušší by pro něj bylo nedělat nic. Má můj bezmezný obdiv. 

Nicholas Winton se pro mě stal symbolem lidskosti, solidarity a hrdinství, které zachránilo životy druhých. 

Je to velmi zvláštní mluvit s někým, kdo má být teoreticky dávno po smrti spolu s dalšími stovkami židovských dětí. Jde vidět, že má úplně jiný pohled na svět a odlišné názory na válku. Mnoho z nás má zkreslené vnímání války, jeho cílem bylo seznámit nás s minulostí a možná i předejít podobné situaci. Hlavním úkolem však bylo poděkovat jeho zachránci Nicholasi Wintonovi. 

Nikdo z nás si nedokáže představit to zoufalství a ten děs a smutek, které ti lidé museli zažít. Já bych to zažít nechtěla. Nedokázala bych odpustit nacistům tak, jak to dokázal on. Myslím, že ta odvaha všech těch milionů lidí, ať z těch, co přežili, nebo ne, je obdivuhodná. Podle mého názoru ty příběhy nechaly něco v nás a jsem ráda, že jsem se s nimi seznámila blíže.